Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Facebook obce - aktuality

 

Videogalerie

youtube

Regionální zpravodajství

Televizní zpravodajství 

fabex


 

Aktuální teplota v obci

22.6.2017 16:10

Aktuální teplota:

27,3 °C

Vlhkost:

52,6 %

Rosný bod:

16,8 °C

Obec je členem ...

mas

sms

smo


 

Národní databáze nálezů

ztraty


 

Navigace

Obsah

Nejpohádkovější hrady a zámky v ČR

Otevřely se české hrady a zámky, sídla nejenom Karla IV., Heralta z Kunštátu nebo Anny Marie Toskánské, ale také prince Miroslava, Zlatovlásky i Slunečníka, Měsíčníka a Větrníka.

Milovníci historie možná lehce ohrnou nos, ale pro většinu turistů je zajímavější pátrat po tom, která pohádka se na zámku či hradu natáčela, než která panovnická větev dostavěla hlásku a opravila padací most.

Zkuste si malý test: Od konce čtrnáctého století stojí jedenáct kilometrů od Rakovníka hrad Krakovec. Na jeho správě a opravách se podílel Jindřich Lefl z Lažan. Znáte ho? Tentýž hrad také pomáhal opravovat Vilém Brtník z Brtníku, který vychovával dceru Leontýnku a rád si přihnul z velké lahve francovky Alpy. Znáte ho? Viléma už asi ano, ze slavné filmové pohádky Ať žijí duchové, která se právě na Krakovci natáčela.
Ještě jedna kontrolní otázka k témuž hradu: Věděli jste, že hrad sloužil k tomu, aby odtud Jan Hus psal listy svým přátelům, a sepsal zde i svou poslední vůli? Mnohem známější je mezi lidmi fakt, že majitel samoobsluhy v podhradí Jouza chtěl v chátrající věži pěstovat žampiony. Jeho švagrová Pilátová, přezdívaná „Černá kronika“, ho za to na schůzi v refrénu písničky chválila:
Zlatá slova, zrak mi plane, 
to je švagře zlatý důl. 
Žampióny nadívané, 
máslo, žloutky a pak sůl… 

Až na Krakovec dorazíte, možná se vám v hlavě přehraje ještě jeden výjev. Radoslav Brzobohatý v upnutém koženém kabátku a urousanými dlouhými vlasy tu jako vládce Mrakomor šermuje s Jurajem Ďurdiakem coby princem Velenem. Vybíhají po schodišti vysoko na zeď hradu, aby se vzápětí utkali na nádvoří. Mrakomor zády ke zdi nestihne odvrátit Velenův výpad, ten ho kordem připíchne ke zdi a z Mrakomora vytéká proud vody. Pohádka Princ a Večernice se tu natáčela jen dva roky po komedii Ať žijí duchové. www.hrad-krakovec.cz/

Je zajímavé přímo na místě pozorovat, jak se jedno místo dá využít ve dvou různých pohádkách, veselé i napínavé. V komedii byl Krakovec dozdoben například novou střechou na hlavní věži, v boji prince Velena o ruku Večernice filmaři naopak využili syrového charakteru zříceniny.
Při prohlídkách hradů a zámků si zkuste vybavit, jak vypadaly právě na televizní obrazovce. Možná si povšimnete, jak často ve filmech vlají z oken i balkonů různé vlajky a fábory a že leckdy bývají v pohádce ve zdi zavřená dřevěná vrata tam, kde ve skutečnosti nejsou. Je to totiž ten nejjednodušší způsob, jak se při natáčení vypořádat s nevhodnými moderními úpravami hradu. Vlajkami se dobře zakrývají hromosvody na zdi, falešná vrata dokáží skrýt elektrické rozvaděče.
Králem (psát v souvislosti s hrady a zámky o „mistrovi“ se tu jaksi nehodí) filmových proměn byl při natáčení pohádek kameraman Vladimír Novotný, který od šedesátých do osmdesátých let připravoval nejrůznější originální triky. Elegantně se například vypořádal s tím, jak do opravy Brtníku, tedy Krakovce, zapojit v jednom záběru děti i trpaslíky.
Využil jednoduše perspektivy. Děti postavil blíž ke kameře na vyvýšený terén. K nim zároveň umístil skutečné rekvizity: necky s maltou, kolečka, zednické lžíce. Mnohem dál od kamery a o něco níž hráli dospělí herci v kostýmech trpaslíků. Skrz objektiv kamery, kdy se v její ose ocitl první i druhý plán, pak vše vypadalo „opravdově“. Vzdálení dospělí herci se zmenšili na trpasličí velikost a v zákrytu skutečných rekvizit snadno vyvolali v divákovi iluzi, že zednická lžíce je třikrát větší než oni. Pokud si s sebou na Krakovec vezmete fotoaparát, můžete si sami takový trik na snímku do rodinného alba vyzkoušet. Pravděpodobně si z takového výletu budete tuto trpasličí epizodu pamatovat déle než fakt, že hrad byl postaven roku 1383 pro purkrabího hradu Křivoklátu Jíru z Roztok.

Telč: Našli princezničku? Nenašli…

Jedete na výlet do Telče? Sklopte tedy své oči na pár vteřin dolů a dobře si prohlédněte boty, které jste si obuli. Mokasíny? Špatně. Sportovní boty na suchý zip? Taky špatně. Páskové sandály? Opět špatně! Pouze šněrovací boty jsou tou správnou volbou. Vždyť bez nich byste si nemohli opřít v zámecké zahradě nohu o obrubu kašny a pronést slavnou větu „Zavaž mi střevíček!“ Stejně jako princezna Krasomila v roce 1952, kdy se tu natáčela pohádka Pyšná princezna.Slavná pohádka ve slavném městě. Pyšná princezna se na zámku v Telči natáčela v roce 1952. Naivní král si nechal radit od vykutálených rádců a nedokázal ani poznat, že jeho zahradník je ve skutečnosti král Miroslav. Ten naučil zpívat květinu a princeznu Krasomilu zbavil pýchy. A vůbec se nerozpakoval, když si namyšleně řekla o zavázání střevíčku, posadit ji ve svátečních šatech do zahradní kašny.
To vše si můžete při prohlídce zámku v Telči připomenout. Ve skutečnosti to nebylo sídlo roztržitého panovníka vládnoucího Půlnočnímu království, ale předního moravského šlechtice Zachariáše z Hradce. Základem renesančního zámku je původní gotický hrad, který byl postaven už v polovině čtrnáctého století. O dvě stě let později byl však upraven na zámek.
Zámek si můžete prohlédnout na dvou trasách. První je zaměřená na renesanční sály s dřevěnými kazetovými stropy, druhá nabízí pohled do obytných místností posledních majitelů. Kromě Pyšné princezny se před návštěvou Telče vyplatí zhlédnout i pohádky Jak se budí princezny, Kouzelný měšec, Z pekla štěstí nebo televizní seriál O ztracené lásce – i ty se tady alespoň zčásti natáčely. www.zamek-telc.cz/

Pernštejn: Uvolněte se, prosím, Růženko

Vezměte do ruky obyčejnou tužku, poslouchejte libovolnou pohádku a jen tak, mimoděk, si na list papíru skicujte podle vaší fantazie pohádkový hrad. Mohutný, nedobytný, s vysokými věžemi, hradbami, strmými schodišti a bludištěm průchodů, uliček, můstků, ochozů a chodeb. Můžete vzít jed na to, že vaše kresba nebude mít daleko ke skutečnému hradu Pernštejn nedaleko Žďáru nad Sázavou. Mohutná stavba se na ostrohu nad rozcestím dvou stezek začala rodit ve třináctém století. O tři sta let později už nad korunami stromů čnělo rozsáhlé gotické sídlo Pernštejnů, dodnes dochované v uchvacující goticko-renesanční podobě. Je zajímavé si povšimnout, jakými drobnými detaily je vyvolána iluze mohutnosti, při které máte pocit, že hrad míří až kamsi k nebi a jeho zdi vás svírají jako lis na vinné hrozny. Řada budov a věží se totiž směrem vzhůru rozšiřuje o arkýře nesené zdobenými krakorci. Velmi dobře je tento stavební prvek vidět například na takzvané Věži čtyř ročních období. Ta je ostatně zajímavá i při prohlídce interiérů.
Čtveřice oken má výplň ze čtyř různě zbarvených průhledných skel a pohled skrz ně pak proměňuje pozorovanou krajinu do čtyř ročních dob. Modré sklo umí zmrazit přírodu i tehdy, když je za oknem jaro v plné síle.
Pohled skrz barevná skla je i přechodem do pohádkového filmového světa, vždyť podobnými triky si filmaři pomáhají, když potřebují na plátně při denním natáčení vyvolat iluzi hluboké noci. A pitoreskní vzhled Pernštejna využívají filmaři vydatně, točila se tu například moderní verze Šípkové Růženky, známá jako film Jak se budí princezny. Ne právě sympatického a poctivého prince Jiřího si tu zahrál Jan Kraus. A Vladimír Menšík se musel převléknout do medvědí kůže, aby zbabělý princ měl s kým bojovat a předvádět se před princeznou Růženkou. Na Pernštejn narazíte také v pohádkách Sedm krkavců, Pták Ohnivák, Čert ví proč nebo Sůl nad zlato.
www.nedvedice.cz/pernstejn.php  

Červená Lhota: Jedu, jedu pro něhu

Třetina století uplynula od doby, kdy se Petr Štěpánek jako princ Jiřík ucházel o Jorgu Kotrbovou coby Zlatovlásku. U zámku, obklopeného ze všech stran vodou zdejšího rybníka, si princ notoval píseň, kterou složili Eduard Krečmar a Angelo Michajlov:
Vez mě loďko ke břehu,
jedu, jedu pro něhu,
jedu, jedu pro krásu,
pro dívku s vlasy do pasu.
Přestože se filmové zpracování Zlatovlásky z roku 1973 řadí mezi klasické pohádkové legendy, věhlasu Pyšné princezny či Princezny se zlatou hvězdou nedosáhlo. Zlatovláska se totiž hrála v kinech či v televizi mnohem méně. Jan Tříska v roli rybáře nebyl po své emigraci komunistickému režimu právě po chuti.
Kromě filmařského bedekru (po Zlatovlásce se tu točily i pohádky O kráse a štěstí či O zatoulané princezně) by mohla Červená Lhota figurovat i v učebnicích módy v kapitole „Všechno už tu jednou bylo“. Vývoj stavebních slohů tohoto zámku totiž věrně ilustruje vývoj v klasické spirále. Původně byla Červená Lhota gotickou tvrzí. V polovině šestnáctého století byla tvrz přestavěna na zámek ve slohu renesančním. Uběhlo dalších sto let, a skupina italských umělců se pustila do barokních úprav zámku. Jenže za dvě stě let, v polovině devatenáctého století, už byly barokní dekory absolutně „out“ a vystřídal je návrat k původním kořenům – Červená Lhota získala novogotickou podobu. A po necelé stovce let byla už podruhé přetvořena do renesančního slohu.
Pokud vás napadne, že název Červená Lhota má svůj původ v barvě zdiva a střechy, máte pravdu. Do červeného se dřívější Lhota oblékla na začátku sedmnáctého století, kdy šindelovou střechu nahradily pálené tašky. Je to vysvětlení pravdivé, ale poněkud nudné. Mnohem zajímavější jsou pověsti, které charakteristickou barvu zámku přisuzují.
Podle jedné z nich se rozhádal manželský pár Guntrama a Johanky. Muž byl katolík, žena protestantka. Johanka chtěla manželovi vyhodit kříž, u kterého se modlil, jenže když se vykláněla z okna, strhla se bouře, žena přepadla ven a na skále pod zámkem se zabila. Její krev potřísnila do té doby bílé zdi a skvrny už nešly nikdy zakrýt. Každou noc se objevovaly znovu a znovu. Proto byl zámek natřen na červeno. Jiná legenda zase říká, že si na zámek přišel pro neposlušnou a rouhající se dceru zámeckého pána čert. Ten, když si dívku odnášel, namaloval její krví na zámeckou zeď červený kříž.
www.cervenalhota.cz 

Ploskovice: Mozart skládá, Dalibor hraje, Odetta tančí

Některé věci si jsou předurčeny. Hamlet má nad Yorickovou lebkou rozjímat u gotických oblouků, k ladně prohnutým labutím šíjím, nadýchanému peří a oblým křivkám složených křídel patří stejně zdobné barokní ornamenty. Režisér Václav Vorlíček si proto pro filmové zpracování Labutího jezera dobře vybral zámek Ploskovice, postavený v barokním stylu Kiliánem Ignácem Dientzenhoferem. Volné převedení baletu do klasické pohádky dostalo název Jezerní královna a v Ploskovicích se natáčelo před deseti lety; roli princezny Odetty si zahrála Jitka Schneiderová. Už samo bílé průčelí dvoupatrové budovy s postranními trakty vyvolává náladu jemného labutího světa.
Ač ploskovický zámek stojí teprve od osmnáctého století, není od věci si připomenout i dřívější historii zdejšího panství. V roce 1496 se zdejších poddaných Adama Ploskovského z Drahonic ujal jistý rytíř Dalibor z Kozojed. Ano, ten který byl později po potlačení vzpoury uvržen do nově postavené věže na Pražském hradě, kde se podle pověsti naučil hrát na housle. Roku 1498 byl však popraven. Příjemnější spojení s hudbou zajistil Ploskovicím režisér Miloš Forman, když zdejší atrakci – umělou podzemní vodní jeskyni grottu – použil ve svém filmu Amadeus.
Zatímco filmový svět je fiktivní a imaginární, v tom skutečném zabralo zámek po roce 1918 československé ministerstvo zahraničí jako letní odpočinkové sídlo, kam například rád jezdil Edvard Beneš. Za války si tu německá armáda zřídila politickou školu pro mladé nacisty. Po válce přišli na zámek místo šlechty zemědělci, kterým budova sloužila jako správní středisko státního statku.  www.ploskovice.cz 

Bouzov: Ty, ševče, leť!

Pyšnou princeznu je potřeba připomenout ještě jednou. Vždyť nejpohádkovější filmová pohádka se kromě Telče točila i tady, na zřejmě nejpohádkovějším českém hradě Bouzově. A po ní se přidala celá řada dalších: O princezně Jasněnce a létajícím ševci, O medvědu Ondřejovi, Království potoků, Kopretiny pro zámeckou paní. Bouzov si zahrál rovněž v Arabele či italské pohádce Fantaghiro.
Jako by arcivévoda Evžen Habsburský, který nechal hrad na přelomu devatenáctého a dvacátého století postavit, byl duší filmař. Nad soutokem Špraňku a Třebůvky stával sice hrad už od čtrnáctého století, ale teprve necelých sto let stará přestavba vtiskla krajině u Litovle filmově romantický ráz. V době, kdy se architektura připravovala na nástup moderny, si Evžen Habsburský poručil stavbu plnou věží, cimbuří, střílen a ochozů, ve které se mísí novogotický styl s renesančními prvky. Více než historickou památku tak stvořil jedinečné filmové kulisy ze skutečného kamene.
Zajímavá pověst doprovází skálu jihovýchodně od Bouzova, které se říká Zakletý zámek. Prý to dříve býval opravdový zámek, ale když jeho osazenstvo vymřelo a zůstala v něm pouze stará žena, tak ze stesku zámek proklela a ten zkameněl. Říká se, že nyní se tu zjevuje pes s ohnivýma očima.
www.hrad-bouzov.cz  

Hluboká: Němý gentleman s buřinkou

Ano, Pyšná princezna se natáčela na těch nejvíce fotogenických místech celé republiky, a tak ani Hluboká nemohla ve filmu chybět. Právě tady bylo podle filmařů sídlo Půlnočního království. Král Miroslav sídlil v Telči, ale když už budete v jižních Čechách, prohlédněte si věž českokrumlovského zámku; tu si totiž filmaři vypůjčili pro vylepšení telčských záběrů. A aby výčet legendárních scenérií byl úplný, hranici mezi oběma královstvími, kde na ukazateli sedí sup, točili filmaři u Děčína, mlýn u Jetřichovic a jezírko s čedičovými sloupy je Panská skála u České Kamenice.
Hluboká, vystavěná do dnešní podoby anglické tudorské gotiky na konci devatenáctého století, je svou zdobností poplatná tehdejší silné vlně romantismu. Atmosféra královského zámku ve Windsoru se však dobře hodila k postavě Pana Tau, němého gentlemana s buřinkou a deštníkem. Ota Hofman a Jindřich Polák tu jeho příběhy natáčeli v sedmdesátých letech.
Na prohlídky zámku, které stojí sto korun, se musí kvůli velkému zájmu obvykle čekat. Než sedět na nádvoří na lavičce, to si raději připlaťte třicet korun a ve volném čase vystoupejte na zámeckou věž, odkud uvidíte nejen zámek, ale i přilehlé pěstěné záhony, park i klikatící se Vltavu. Věž je ale otevřená pouze v čase letních prázdnin.  www.zamekhluboka.cz  

Jindřichův Hradec: Krvavá lázeň Alžběty Bathoryové

Až sem bylo putování po českých hradech a zámcích milé a vlídné. Kromě několika zneškodněných draků a poražených čertů především láska princů a princezen. Na hradu a zámku v Jindřichově Hradci díky Juraji Jakubiskovi přituhne. Jeho film Bathory (nebo také Love Story Bathory) je dílo pro silnější povahy. Pověst o Johance z Červené Lhoty, která vypadla z okna a krví navždy potřísnila zámeckou zeď, je proti vyprávění o Alžbětě Bathoryové rozpustilý příběh.
Legenda o ženě, která žila v letech 1560 až 1614, vypráví, že byla největší vražedkyní v dějinách lidstva. Své oběti, výhradně panny, před smrtí vlastnoručně mučila, zuby vytrhávala maso ze živých obětí a koupala se v jejich krvi. Budete-li se na film o Čachtické paní dívat, dávejte si pozor na scény ve středověkém příbytku čarodějnic. Juraj Jakubisko je natáčel právě v Jindřichově Hradci v hradní černé kuchyni. Rozvěsil tu čarovné byliny i sušené krysy a kuchyň dále zdobila dračí vejce nebo ošatka s hadími ocásky.
Samotná návštěva historického komplexu na břehu rybníka Malý Vajgar je ale klidnější, vzrušení nevyvolává krvavá lázeň, ale spíše jedinečné propojení několika architektonických slohů. První prohlídková trasa vás zavede do Adamova stavení, které obsahuje původní renesanční prostory. Druhá trasa se soustředí na zkoumání nejstarší, gotické části středověkého hradu. Právě zde se nachází černá kuchyně z Jakubiskova filmu. Třetí trasa vede celým areálem, sleduje historický vývoj areálu hradu i zámku a nechá vás nahlédnout do klasicistních interiérů i zahradního rondelu. Samostatně si můžete prohlédnout Černou věž s hladomornou. Věž je vysoká 32 metrů a z ochozu je výhled na město. www.zamek-jindrichuvhradec.eu/

Kozel: Žolík, Flíček a slepice hedvábnička

Místo nedaleko Plzně má své zvířecí předurčení už od pradávna. Klasicistní lovecký zámek u Šťáhlav byl postaven na konci osmnáctého století na objednávku Jana Vojtěcha Černína, nejvyšší lovčího království českého. Jméno získal zámek podle rituálu Slovanů, kteří právě v těchto místech obětovávali při rovnodennosti kozla.
Zámek i jeho okolí využil pro natáčení svých večerníčků Václav Chaloupek. Odehrávala se tu část série Kluci ze zámku o malých bažantících, které vychová slepice hedvábnička, a také příběhy vlčích mláďat Flíčka a Žolíka. V lesích u Kozlu je také hájenka, kde Václav Chaloupek své příběhy připravuje.
www.zamek-kozel.cz    

Konopiště: Jáchyme, hoď ho do stroje!

O filmu Jak se budí princezny a scéně, kdy se Vladimír Menšík musí převléknout do medvědí kůže, tu zmínka už byla. A právě tady, na Konopišti, se souboj s falešným medvědem natáčel. Výčet filmů, ve kterých byla použita jako kulisa silueta barokního císařského sídla, je dlouhý, zavítal sem dokonce i slovutný Jára Cimrman.
Největší věhlas ale romantickému místu nedaleko Benešova zřejmě zajistil snímek Jáchyme, hoď ho do stroje! Luděk Sobota sem coby František Koudelka přijíždí ve Fordu Mustang, který má pod kapotou místo motoru hrající žesťový stroj. A porazí rozzuřeného závodníka Volejníka v podání Petra Nárožného.
„Já trvám na opakování ceremoniálu,“ durdí se poražený Volejník. „Ano, jistě, pane Volejníku, v tom případě závod nevyhrál pan František Koudelka, ale vítězem jste jako vždycky vy,“ uklidňuje primadonu pořadatel.
Benešovský zámek je kromě obří sbírky loveckých trofejí pozoruhodný tím, jak se do jeho vybavení zapojila moderní technika. Původně tu od konce třináctého století stávala gotická pevnost, kterou Vrtbové přestavěli v osmnáctém století na barokní sídlo. František Ferdinand ještě ho na konci devatenáctého století upravil na moderní císařské sídlo, vybavené ústředním topením, rozvodem elektřiny a výtahem do třetího patra. Při prohlídce také narazíte na kulku, kterou byl zabit při atentátu v Sarajevu.
www.zamek-konopiste.cz 

Jezeří: Místo mečů samopaly

Závěr pohádkového putování po českých hradech bohužel postrádá pohádkově dobrý konec. Zámek Jezeří u Horního Jiřetína má sice svůj romantický půvab, jenže pod ním se rozkládá zdevastovaná měsíční krajina severočeské hnědouhelné pánve. Původně středověký gotický hrad odolával od třináctého století mnoha ztečím, obstál i jako šlechtické sídlo po barokní zámecké přestavbě. Pozvedával kulturního ducha, vždyť sem při svém léčebném pobytu v Teplicích zavítal i J. W. Goethe a v zámeckém divadle se hrály české hry přístupné veřejnosti.
Pak ale přišla druhá světová válka, zámek zabrala německá armáda a zřídila v něm vězení vysokých důstojníků, diplomatů a politiků západních zemí. Devastaci pak dokončila po válce československá armáda, která například pozůstalý inventář naházela do zámecké kaple. Zkázu dokonala těžba uhlí, která jako by nad zámeckou bránu přibila ceduli „Zbytečné. Odsouzeno k zániku“. Naštěstí se tak nestalo a od devadesátých let se daří zámek postupně opravovat. www.jezeri.wz.cz.