Zbyslavice jsou připomínány poprvé roku 1359, kdy je vlastnil Bohuslav ze Zbyslavic. Při dělení Opavska v roce 1377 připadly Zbyslavice knížatům Přemkovi a Václavovi. Roku 1413 se podepisuje jako vlastník Zbyslavic Myslibor, roku 1431 Jan ze Zbyslavic. V letech 1466 – 1471 vlastnil ves pan Jiřík z Rýznburka, po něm Zuzana ze Zbyslavic. V roce 1573 byl zbyslavický statek připojen k panství bravantskému. Z roku 1594 pochází nejstarší zmínka o zbyslavských fojtech. Fojt (jiným slovem rychtář) zastupoval v obci vrchnost a její poddané. Obec si mohla vlastního rychtáře volit nebo se mohlo jednat o pozici děděnou v jednom rodě. Mezi povinnosti a práva rychtáře patřilo nižší soudnictví ve městě či vesnici, správní funkce, zastupoval obec vůči okolí a často také byl reprezentantem vrchnosti a ručil jí za dodržování povinností a příkazů a vybírání daní, poplatků a úroků. Později je tato pozice fojta nahrazena funkcí starosty.
V roce 1678 prodala Anna Alžběta Štyrnská Zbyslavice Jiřímu Štěpánu, hraběti z Vrbna. Nemáme přesné záznamy o tom, jak dlouho vlastnili Zbyslavice hrabata z Vrbna. Kolem roku 1820 držel Zbyslavice hraběcí rod Larisch – Mönnichů. Teprve v polovině 19. Století je koupil rod hrabat Blücherů z Wahlstattů, který vlastnil dvůr do roku 1926, kdy při parcelaci byla pole a některé budovy přiděleny do vlastnictví drobných uchazečů. Zbytek polí a budov byl dán do vlastnictví manželům Petru a Hermíně Ovečkovým, kteří pocházeli z Litenčic u Kroměříže.
V roce 1933 byl i tento zbytkový statek, na kterém manželé Ovečkovi nedovedli hospodařit, přidělen členům „Mlékařského družstva“. Les o výměře 270 ha zůstal v rukou rodiny Blücherovy, budovy bývalého dvora byly přiděleny manželům Josefu a Marii Nykšovým (č.p. 41), manželům Vladimíru a Anně Kučerovým (č.p.51) a Klementině Petrášové (č.p. 147), ostatní pozemky dalším občanům obce Zbyslavice.
V období první republiky dochází k další parcelaci zbyslavského dvora. Období komunismu se i v naší obci nese v duchu „boje za lepší zítřek“, zejména na poli hospodářském a budovatelském. V současné době procházejí Zbyslavice změnami, které se týkají nové výstavby rodinných domů, úpravy obecního prostranství a větším zapojením složek do kulturního života obce.
Kronika obce Zbyslavice má dva svazky a je psána od roku 1947. V roce 1928 sepsal místní obecní knihovník pan Osvald Kurka historické záznamy do roku 1937. Během druhé světové války byla kronika odvezena Rudolfem Matuschkem, občanem německé národnosti, do Nepříval u Olomouce, kde ji zakopal v jednom ze zdejších sklepů. Kronika byla nalezena, ale ve značně poškozeném stavu, proto po ukončení války rozhodla komise o napsání a vedení nové kroniky. Prvním kronikářem byl pan Augustin Kadula, řídící učitel, který začíná psát kroniku od v podstatě od nejstarších dějin obce a začíná rokem 1359, kdy je poprvé obec Zbyslavice zmiňována v historických pramenech. Autor čerpá až do první světové války převážně z archivních materiálů. Kronika obsahuje informace nejen o hospodářském, politickém a kulturním dění v obci, ale všímá si také dějin státu a národu jako celku. Od roku 1953 je pověřen psaním kroniky pan Vilibald Rozsypal, ředitel zdejší základní školy. V zápisech se však střídá s paní Marii Rozsypalovou, učitelkou.
Druhý svazek kroniky začíná rokem 1976 a kronikářem je jmenován pan Teofil Pačka, rodák ze Zábřehu u Hlučína. Do Zbyslavic se přestěhoval po svatbě v roce 1955. Do kroniky zaznamenával velmi pečlivě její události, aktivity zdejších spolků, výstavbu obce a nezapomínal ani na místní lidové obyčeje. Kronika končí rokem 1990, od té doby nejsou události v obci zaznamenávány. Je však důležité znovu navázat na tuto kronikářskou tradici, kterou zavedly předchozí generace, a pokračovat v ní, a předat tak dějinné události, zvyky a tradice nadcházejícím generacím.