Historie, památky

Zbyslavice jsou připomínány poprvé roku 1359, kdy je vlastnil Bohuslav ze Zbyslavic. Při dělení Opavska v roce 1377 připadly Zbyslavice knížatům Přemkovi a Václavovi. Roku 1413 se podepisuje jako vlastník Zbyslavic Myslibor, roku 1431 Jan ze Zbyslavic. V letech 1466 – 1471 vlastnil ves pan Jiřík z Rýznburka, po něm Zuzana ze Zbyslavic. V roce 1573 byl zbyslavický statek připojen k panství bravantskému. Z roku 1594 pochází nejstarší zmínka o zbyslavských fojtech. Fojt (jiným slovem rychtář) zastupoval v obci vrchnost a její poddané. Obec si mohla vlastního rychtáře volit nebo se mohlo jednat o pozici děděnou v jednom rodě. Mezi povinnosti a práva rychtáře patřilo nižší soudnictví ve městě či vesnici, správní funkce, zastupoval obec vůči okolí a často také byl reprezentantem vrchnosti a ručil jí za dodržování povinností a příkazů a vybírání daní, poplatků a úroků. Později je tato pozice fojta nahrazena funkcí starosty.

V roce 1678 prodala Anna Alžběta Štyrnská Zbyslavice Jiřímu Štěpánu, hraběti z Vrbna. Nemáme přesné záznamy o tom, jak dlouho vlastnili Zbyslavice hrabata z Vrbna. Kolem roku 1820 držel Zbyslavice hraběcí rod Larisch – Mönnichů. Teprve v polovině 19. Století je koupil rod hrabat Blücherů z Wahlstattů, který vlastnil dvůr do roku 1926, kdy při parcelaci byla pole a některé budovy přiděleny do vlastnictví drobných uchazečů. Zbytek polí a budov byl dán do vlastnictví manželům Petru a Hermíně Ovečkovým, kteří pocházeli z Litenčic u Kroměříže.

V roce 1933 byl i tento zbytkový statek, na kterém manželé Ovečkovi nedovedli hospodařit, přidělen členům „Mlékařského družstva“. Les o výměře 270 ha zůstal v rukou rodiny Blücherovy, budovy bývalého dvora byly přiděleny manželům Josefu a Marii Nykšovým (č.p. 41), manželům Vladimíru a Anně Kučerovým (č.p.51) a Klementině Petrášové (č.p. 147), ostatní pozemky dalším občanům obce Zbyslavice.

V období první republiky dochází k další parcelaci zbyslavského dvora. Období komunismu se i v naší obci nese v duchu „boje za lepší zítřek“, zejména na poli hospodářském a budovatelském. V současné době procházejí Zbyslavice změnami, které se týkají nové výstavby rodinných domů, úpravy obecního prostranství a větším zapojením složek do kulturního života obce.

Tvrz Zbyslavice

Místo tvrze se nachází asi 300 m jižně od centra obce, na mírném spočinku, který jen na krátký úsek přerušuje táhlý svah od hřebene při centru obce, až k údolí říčky Seziny. Právě tento spočinek, od nějž svahy prudce spadají do údolí, byl využit pro stavbu zdejšího feudálního sídla. Obloukem mohutného příkopu byl zbytek prostoru vydělen od stoupajícího terénu k obci. Materiál získaný vyhloubením příkopu byl navršen do tehdy již chráněné zadní části spočinku, čímž vzniklo návrší ( 4 – 6 m) pravidelného čtvercového tvaru o hraně horní plošiny cca 20 na 20m. Právě tento pahorek posloužil jako staveniště pro zdejší tvrz. V současnosti se na místě tvrziště nenacházejí žádné viditelné pozůstatky zdiva či jiných konstrukcí. Samotné jádro je poměrně velmi členité. Ve středu severní části je patrná prohlubeň, patrně pozůstatek po někdejší bráně. Západní polovina jádra je plochá, ohraničená nízkým zemním valem, pod kterým se může nacházet obvodové zdivo. Jihovýchodní čtvrtina jádra je oproti zbytku velmi snížená a členitá. Právě v těchto místech je očekávána jakási hlavní palácová podsklepená budova, po jejímž suterénu či sklepu tento prostor zůstal. Na tuto stavbu v severovýchodní části mohla navazovat věžovitá stavba, snad lehčí konstrukce. Celkově byla konstrukce tvrze snad smíšená, čili na zděných základech dřevěné patra. Potvrdit by to však mohl pouze důkladný archeologický průzkum. O možnosti zděných základů svědčí množství kamenné sutě, odhalující se ve svazích pahorku a pak nízký val na západě jádra, který může být právě pod nánosem hlíny ukrytou zdí.

Samotná tvrz byla od stoupajícího terénu na sever chráněna mohutným obloukem širokého příkopu, který tvrziště chránil od západu, severu a částečně i východu. Přes tento příkop vedl do brány tvrze dlouhý dřevěný most. Z tohoto mohutného příkopu se dodnes mnoho nezachovalo. Povětšinou byl setřen intenzivní zemědělskou činností, protože terén kolem tvrze byl a je využíván jako pole. Při pokosené trávě je možno rozeznat část hrany příkopu pouze v severní části. Jistou formou opevnění byla chráněna i zbylá strana, k údolí. To naznačuje malá, ale výrazná teráska na jihovýchodě lokality. Snad se jedná o pozůstatek drobného valu a příkopu.

- podle Šlechtická sídla na Novojičínsku (J. Tichánek, Z. Šerý, 2003)

Kronika obce

Kronika obce Zbyslavice má dva svazky a je psána od roku 1947. V roce 1928 sepsal místní obecní knihovník pan Osvald Kurka historické záznamy do roku 1937. Během druhé světové války byla kronika odvezena Rudolfem Matuschkem, občanem německé národnosti, do Nepříval u Olomouce, kde ji zakopal v jednom ze zdejších sklepů. Kronika byla nalezena, ale ve značně poškozeném stavu, proto po ukončení války rozhodla komise o napsání a vedení nové kroniky. Prvním kronikářem byl pan Augustin Kadula, řídící učitel, který začíná psát kroniku od v podstatě od nejstarších dějin obce a začíná rokem 1359, kdy je poprvé obec Zbyslavice zmiňována v historických pramenech. Autor čerpá až do první světové války převážně z archivních materiálů. Kronika obsahuje informace nejen o hospodářském, politickém a kulturním dění v obci, ale všímá si také dějin státu a národu jako celku. Od roku 1953 je pověřen psaním kroniky pan Vilibald Rozsypal, ředitel zdejší základní školy. V zápisech se však střídá s paní Marii Rozsypalovou, učitelkou.

Druhý svazek kroniky začíná rokem 1976 a kronikářem je jmenován pan Teofil Pačka, rodák ze Zábřehu u Hlučína. Do Zbyslavic se přestěhoval po svatbě v roce 1955. Do kroniky zaznamenával velmi pečlivě její události, aktivity zdejších spolků, výstavbu obce a nezapomínal ani na místní lidové obyčeje. Kronika končí rokem 1990, od té doby nejsou události v obci zaznamenávány. Je však důležité znovu navázat na tuto kronikářskou tradici, kterou zavedly předchozí generace, a pokračovat v ní, a předat tak dějinné události, zvyky a tradice nadcházejícím generacím.